Holotropní dýchání jako cesta k uzdravení: Můj osobní příběh

Holotropní dýchání mi otevřelo bránu do světa hlubokého sebepoznání. Díky této technice jsem zlepšil své duševní zdraví a kvalitu prožívání života. Také jsem zcela změnil svůj vztah k alkoholu. Přečtěte si můj příběh o tom, jak jsem díky holotropnímu dýchání nalezl další ze střípků Života ve štěstí.

Před svým prvním dýcháním jsem hledal informace, které by mne připravily. Na internetu je spousta tématických rozhovorů, popisů techniky a názorů všech stran. Každé kolo HD každého člověka je pokaždé jiné, pro subjektivní vnímání a pojetí jedinečné a v podstatě nepřenosné. I přesto jsem popis každé osobní zkušenosti shledal velmi cenným. Tento článek je primárně určen hledačům popisu osobní zkušenosti a náhledu.

Žití bez hlubšího smyslu

Počínaje mým příběhem s tělesným diskomfortem, jež přinesl řadu omezení díky výhřezu ploténky L5/S1, přišla potřeba přijít životu na kloub. Tělesná strast a bolest na denní bázi mi nastavila upřímné a nekompromisní zrcadlo. V zrcadle jsem pak spatřil člověka, jež je v životě nespokojený, nenaplněný, nešťastný a ztracený bez objektivní vnější příčiny. Žití bez hlubšího smyslu mne ve vlídnosti zastavilo prostřednictvím bolavých zad. Získal jsem tak možnost na něj s odstupem nahlédnout a upravit své vnímání a chápání.

Říct si „Fajn…nyní vím jaký je to cítit se blbě, ale už to chci jinak“.

V ezo scéně se tomu říká probuzení. Osobně tento akt bytostné potřeby změn, vnímám jako vývojovou etapu člověka. Realizaci napraveného vnímání života a hodnot nazývám Život ve štěstí. 

Život je ohromné a ohromující mysterium, o kterém se dá rozmýšlet, nahlížet na něj, zkoumat a hledat jeho podstatu celý jeden život. V průběhu cyklu života lidského dochází k mnoha překotným změnám, jež mění úhel pohledu. V čase prožívání se smysl samotný přestavuje, vyvíjí a přetváří podstatu niterného nastavení, jež určuje směr další cesty a cíle. Pointa, propojenost všeho se vším, jistá jiskrnost dokonalosti stvoření, je natolik dechberoucí, že má schopnost udivovat a překvapovat každý jeden den od prvního po poslední nádech.

S pevným rozhodnutím žít Život ve štěstí se mi otevřel do té doby nespatřitelný horizont informací. Stoh knih s duchovní tématikou střídala série psychoterapií, cvičení jógy, pobyty ve tmě a řada metod pro hlubinnou práci s podvědomím. 

Metody práce s podvědomím dovolují nahlédnout na prvotní příčinu problému. Většina problémů pramení v nastavení primárních programů v podvědomí.

Tyhle programy jsou úžasná věc – díky nim jsme schopni v rámci našich životů automaticky replikovat naučené postupy a žít tak s větší lehkostí, jednodušeji.

Není to tak ale se všemi.

Bloky v podvědomí

Disponujeme i takovými programy, které jsme si v dávné minulosti vytvořili na základě prožitých traumat – jedná se o bloky. Tyto bazální štíty nám v čase vzniku dovolovaly doslova přežít a nezvládnutou bolest vytěsnit. V další části cesty životem se skryté programy čas od času (a nebo i permanentně) aktivují a tím nás specifickým způsobem paralyzují, omezují, přistřihují křídla. Naše snaha o posun v určitých oblastech života opakovaně troskotá. Také se můžeme díky tomu cítit nespokojeni, nenaplněni, nešťastni a ztraceni bez vnější příčiny. 

Všeho do času, vše má řešení. Je-li žák připraven, učitel se objeví. 

V moci každého z nás je možnost otevřít staré a nepotřebné trauma (program v podvědomí) a znovu-prožitím jej pochopit, uzavřít a opustit. Odstraňování bloků je nepříjemná a zároveň nejvíce cenná disciplína.

Na své cestě jsem seznal, že na sebe tyto bloky upozorňují v průběhu každého dne. Vždy, když nás něco zneklidní, přichází k nám vlídná výzva, která říká „holahej příteli, přináším ti možnost povyrůst“. Dále pak je na nás, jak s výzvou naložíme. Ke zvládnutí lekce je třeba plné pozornosti a změny přístupu k výzvám jako takovým. S každým propuštěným blokem (zvládnutou výzvou) člověk pouzraje a zároveň u něj dochází k novému poznání, moudrosti. O tom však jindy…

Důležité je také mít na vědomí fakt, že život nám byl dán proto, aby se žil. Po sérii sebepoznávacích aktivit je vždy třeba nové integrovat a poté se vrátit do ryku všedních dní – obyčejně a jednoduše žít. Žít volněji, radostněji a v jiné kvalitě, což je v úplném kontrastu s tím co se žije běžně. 

Jednou z velmi cenných a hlubokých technik prožitkové terapie je holotropní dýchání. Po osobní zkušenosti jej vnímám jako efektivní, přímý přístup k blokům zásadní povahy v podvědomí. Je to cesta neúprosná a zároveň vlídná a upřímná. Celý proces bych přirovnal k hloubkovému ponoru do hlubiny vod oceánu podvědomí. Ponoru na jeden nádech.

Co je holotropní dýchání?

Holotropní dýchání je technika hlubokého dýchání, kterou vyvinuli Stanislav a Christina Grofovi v 70. letech 20. století. Je založena na intenzivním a rychlém dýchání, které vede k rozšířenému stavu vědomí. Tato metoda kombinuje hluboké dýchání, evokativní hudbu a práci s tělem s podporou facilitátora, aby pomohla lidem prozkoumat hluboké vrstvy své psychiky a dosáhnout osobní transformace. Účastníci sezení mohou zažívat silné emocionální, fyzické a duchovní prožitky, které mohou vést k uzdravení a sebepoznání. Holotropní dýchání je často využíváno pro terapii a sebepoznání, avšak není vhodné pro každého a může mít silné účinky pro nepřipravené.

Před zahájením praxe je důležité konzultovat a zhodnotit svůj zdravotní stav s odborníkem. Metoda získala popularitu díky své schopnosti odhalovat potlačené emoce a vzpomínky, které mohou být klíčové pro osobní růst a uzdravení. Holotropní dýchání je hluboká a silná technika, která vyžaduje bezpečné prostředí, zkušeného facilitátora, otevřeného dýchajícího a pozorného sittera.

Co není holotropní dýchání

Když se občas mezi řečí zmíním o technice holotropní dýchání, kvituje druhá strana, že to zná. Zejména ze základní školy. Ani mne to neminulo. Nevím odkud tato kratochvíle přišla, ale o přestávkách si ji na vlastní kůži zakusila většina nás odvážnějších. Hlavní aktér udělal 10 rychlých dřepů, poté se postavil, zhluboka nadechl a dech zadržel. Druhý aktér (asistent) tělo dech držícího objal zezadu, ruce spojil na hrudi a plnou silou tlačil na sebe. Když jej po nějakém čase pustil ze sevření, dobrodruh šel k zemi, po chvíli se probral a hurónsky se smál. Tohle není holotropní dýchání, tohle je realizace lidské hlouposti, nevědomosti a nezralosti. Tohle je hazard se zdravím.

Moje cesta k holotropnímu dýchání

Intuice je schopnost porozumět, nebo vnímat věci bez nutnosti vědomého uvažování či logické analýzy. Často je popisována jako „vnitřní hlas“ nebo „šestý smysl,“ který nás vede k určitým rozhodnutím nebo závěrům bez jasných důkazů. Naučil jsem se jí naslouchat. 

Loni v létě jsem se ve stínu majestátného, košatého kaštanu setkal s kamarádem. Mezi řečí prolétla informace o tom, že se několik posledních let věnuje spolu se ženou holotropnímu dýchání a že oběma tato terapie pomáhá v mnoha životních oblastech. Po pronesení této informace mým tělem projel zvláštní pocit, na základě kterého jsem okamžitě věděl, že právě tohle je směr mé další cesty.

V dalším údobí jsem pečlivě sesbíral informace o metodě a zkušenosti druhých. Na základě pocitu jsem vybral ideální místo konání s vlídnými facilitátory a zarezervoval se na dvoudenní dýchání. Když nadešel termín této nevšední kratochvíle, sbalil jsem si vše potřebné a vydal se vstříc nepoznaným hlubinám mého vnitřního světa.

Průběh sezení

Rozhodl jsem se pro dvojité dýchání. Tato forma obsahuje dvě kola holotropního dýchání, což umožňuje dané téma prozkoumat do větší hloubky.

Ústředními postavami každého dýchání jsou všichni zúčastnění. Na prvním dýchání o kterém budu dále psát, nás bylo asi 30. Všichni účastníci, prostředí a kulisy mají na HD určenou, nezbytnou roli. Tyto role společně vytvářejí strukturovaný a bezpečný rámec, který umožňuje hluboký ponor do krajiny duše, sebepoznání a léčení.

1. Dýchající
   • Osoba, která se účastní sezení a prochází procesem holotropního dýchání.
   • Jejím úkolem je intenzivně a hluboce dýchat, aby dosáhla změněného stavu vědomí.
   • Dýchající se zaměřuje na své vnitřní prožitky a může zažít široké spektrum emocionálních a fyzických stavů.
   • Dýchající střídá svou roli se sitterem.
2. Sitter
   • Podpůrná osoba, která je přítomna u dýchajícího a poskytuje mu fyzickou a emocionální podporu.
   • Sitter dbá na bezpečnost dýchajícího, sleduje jeho stav a zasahuje pouze tehdy, když je to nezbytné.
   • Sitrové se snaží být co nejméně rušiví a jen v případě potřeby poskytnou pomoc, například podáním vody, kapesníku nebo jemným dotykem pro uklidnění.
3. Facilitátor
   • Zkušený průvodce, který vede celé sezení a zajišťuje jeho bezpečný průběh.
   • Facilitátor poskytuje úvodní instrukce, hudbu a případnou fyzickou podporu nebo vedení tělesné práce během sezení.
   • Je zodpovědný za vytvoření a udržení bezpečného a podpůrného prostředí, ve kterém se mohou účastníci plně ponořit do svého procesu.
4. Hudba
   • Hudba hraje klíčovou roli v holotropním dýchání – pomáhá navodit a udržet změněný stav vědomí.
   • Evokativní hudba je pečlivě vybírána a synchronizována s jednotlivými fázemi sezení, aby podporovala hluboké emocionální a tělesné prožitky.
   • Hudební playlist si před dýcháním sestavuje facilitátor na základě osobního vkusu, citu a zkušeností.
5. Prostředí
   • Bezpečné a pohodlné prostředí je zásadní pro úspěšné holotropní dýchání.
   • Místnost je obvykle vybavena měkkými matracemi nebo polštáři a zajišťuje soukromí a klid.
   • Důležitá je také správná teplota, osvětlení a absence rušivých vlivů.
6. Integrace 
   • Po skončení dýchací fáze je klíčová fáze integrace, kde účastníci mohou sdílet své prožitky a zpracovat je.
   • Facilitátor pomáhá dýchajícím pochopit a integrovat jejich zážitky do každodenního života.
   • Může zahrnovat diskusi, kreslení, psaní nebo jiné formy kreativního vyjádření.

Samotnému dýchání předchází konzultace s facilitátorem. Ten během osobního pohovoru zhodnotí zdravotní a duševní stav dýchajícího. Poté se schází všichni účastníci v kruhu, kde proběhne představovací kolečko. Následně facilitátoři účastníky provedou důkladnou teoretickou přípravou, během které dojde i na určení pravidel a závazku k jejich dodržování.

Mezi pravidla k nimž se všichni dýchající zavážou, patří: Během dýchání neublížím sobě ani nikomu jinému. Nebudu ničit prostor a nic v něm. Mám právo říci STOP veškeré vnější pomoci i samotnému procesu dýchání. Stejné právo má také facilitátor. Účastníci se zavazují k tomu, že se aktivně zúčastní všech kroků holotropního dýchání a místo opustí až po ukončení procesu. Veškeré zkušenosti a prožitky druhých dýchajících patří jen jim – co se stane na dýchání, zůstane na dýchání.

Během celého pobytu je pro účastníky zajišťováno lehké jídlo, nemusí se tak starat o nic jiného, než o proces samotný.

Pro hluboký prožitek je zásadní pocit naprostého bezpečí pro to, aby došlo k co možná největšímu otevření dýchajících.

Dalším krokem je výběr sittera. Tento parťák je poté v této roli až do konce celého setkání. Někdo přijíždí s partnerem, či kamarádem, jiný volí sittera na základě minulé asistence. Ostatní vybírají parťáka na základě intuice.

Po tomto výběru se rozpouští skupinové kolečko a první den je u konce.

Moje první zkušenost

Druhý den probíhá samotný proces.

Uléhám na matraci a přes oči si dávám klapky. Po mém boku je připraven plně bdělý sitter. Na další 3 hodiny bude mým mostem mezi stavem rozšířeného vědomí a realitou. Dotykem na rameno mi dává na srozuměnou, že tu bude po celý čas se mnou a pro mne.

V místnosti vše utichá, facilitátor zahajuje úvodní relaxační meditaci. Při této se zcela uvolňuje mé tělo. Mysl těká do všech stran – v očekávání, v nervozitě z nové zkušenosti, z toho že neví a bojí se toho, co by mohlo být otevřeno. Holotropní dýchání pracuje s tzv. vnitřním léčitelem, což je vyšší inteligence v každém z nás. Tento léčitel nás v rozšířeném stavu vědomí bere na zásadní místa (pro aktuální životní etapu) našeho podvědomí. Proto má každý dýchající vždy jiný prožitek a je nemožné předvídat jeho povahu, průběh a téma. 

Meditace končí a začíná hrát velmi hlasitá, rytmická hudba. Facilitátor nám přeje šťastnou cestu a s pokynem „Dýchejte o něco více a hlouběji, než obvykle do té doby, než se začne dít něco zajímavého“ se s námi loučí. 

Nádech…

Dýchám vědomě rychleji a hlouběji a vnitřní zrak se roztéká. S ním i mysl, mé malé já.

Hrudník se v nádechu zvedá a s výdechem noří do žíněnky. Hudba přirozeně prostupuje prostor a vnímání a vede si mne hlouběji a hlouběji. 

Dýchání si přebírá jakýsi vnitřní autopilot a já se nechávám vést. Zpovzdálí slyším kulisy sténání, vzlyků, popěvků i burácivého řevu mých dýchajících kolegů. Nic mne neruší – spíše je přirozenou kulisou z tvarů, jež definují prožitek. V záblescích ke mě přichází scény prožitých příkoří i aktuální životní témata. Vším procházím fascinován mírou hloubky a pochopení pro tento okamžik. V útržcích se nezastavitelně směji pro absurdnost běžně zažívaných problémů, které jsou nyní ploché a marginální.

Klíčový prožitek

V jednom okamžiku se tělo začne zmítat ze strany na stranu. Jako bych neměl klidného stání, jakoby v této chvíli neexistovalo vhodné místo, kde můžu spočinout a být. Velmi rychle se do toho zamotávám a nevím, co s tím. Vnímám, že ke mě přichází facilitátor (který zaznamenal můj proces), chytá mne a ruku a uléhá po můj bok. Z druhé strany cítím přítomnost mého sittera. V okamžiku této člověčí blízkosti přichází jasná scéna z mého dětství.

Je mi asi 6 roků. Stojím v pyžamku u postele mých rodičů. Tolik si přeji ulehnout mezi ně, nebýt sám ve svém pokojíčku s bráchou. Tolik chci cítit pocit bezpečí a tepla mých nejbližších, milovaných. Tolik moc chci, ale jsem odmítnut. „Kubíku, už jsi veliký, běž si lehnout do své postele“ slyším od mámy i táty. Ještě nějaký čas stojím neschopný pohybu, nyní už s očima zaplavenými slzami. Pomalu se šourám do pokojíku, kde ulehám do své postele, kde se cítím sám, zrazený. Zastání se mi nedostává ani u bráchy. Na celém světě jsem nyní úplně sám, otřesený, zmatený, vyloučený, odmítnutý. 

V repríze této scény to nyní na žíněnce prožívám znovu. Zase jsem malý, odmítnutý, osamělý chlapec. Pláču a držím se facilitátora a sittera. Pláč je hlubší a vnitřní bolest nesnesitelná.

V čase se však téměř zázračně mění…je propouštěna s pochopením. Objetí facilitátora a sittera vnímám, jakoby to bylo objetí a přijetí rodičů. Rozumím nyní  historickému stanovisku mámy s tátou, kteří seznali, že už jsem veliký, že jednoduše přišel čas na to, abych opustil tento jejich prostor. Bolest střídá uvolnění a uvolnění blaženost.

Uvnitř se cítím lehčí o obrovitý balvan jež celý čas skrytě svíral a drtil mé nitro. Celý čas jsem kráčel s křivdou a závěrem toho, že mne nemají rádi, že za nic nestojím. Je to pryč…

Výdech…

Další část tohoto mého dýchání se nesla v duchu uvolnění, slz z ocenění života, všech blízkých, propojení všeho se vším. Cítím, že došlo k něčemu pro mne velikému, převratnému a nově definujícímu můj další život. Jsem za to nesmírně vděčný.

Integrace

Navazující, nedílnou součástí terapie je kreslení mandaly po zdárně ukončeném dýchání. V mandale tužkami nebo barvami, či jakkoliv to cítíme, vyjadřujeme prožitek. Díky tomu se nová poznání uzavírají, formují a jsou vyjádřena podle potřeby.

S mandalami se poté na závěr celého holotropního pobytu schází všichni účastníci v kruhu sdílení. V tomto prostoru jeden po druhém rekapituluje své prožitky a nová poznání. Tento akt je nesmírně intimní, důvěrný a cenný pro všechny zúčastněné. Řadu témat si během životního putování prošel, či prochází i někdo druhý a tak je posilující a výživné slyšet o něm z úst někoho dalšího. Je  velmi vlídné naživo procítit, že nejsme ani jeden divný, nebo porouchaný speciálně – že řadu těžkostí a bolů na duši občas zažívá každý z nás.

Rozjíždíme se zpět do světa, domů. Na další čas je ordinován jakýsi klidový režim, během kterého se vstřebávají nové prožitky. I po ukončeném holotropním dýchání zůstávají účastníci v „péči“ facilitátorů. Někdy se po čase vynoří téma z jiného úhlu a poté je potřeba s těmito stavy pracovat. Facilitátoři pak „zůstávají na drátě“ i v dalším čase pro tyto potřeby.

Během holotropního dýchání přichází poznání a prožitky, jež jsou unikátní a vymykají se běžně zažívaným situacím. Proto je dobré s nimi šetřit a dělit se o ně jen s těmi, jež mají pochopení a jsou otevření ne zcela běžným příběhům a poznáním. Dost lidí si pro svoji nevědomost, pod pojmem holotropní dýchání představují cosi nebezpečného, škodlivého a zakázaného.

Benefity, zhodnocení

Jedním z doporučení pro následný čas po HD je vyvarování se alkoholu a jiných látek měnících vědomí. Nepiju jej týden a dále měsíc, půl roku. Seznal jsem, že jsem v minulosti alkohol popíjel pro nutnost vytěsnit chybějící kousek v mém nitru. S alkoholem se tato díra lepila a já docházel ke stavu vnitřního míru a klidu. 

Proč pak dál popíjet a vědomě si ničit tělo, když se díra zacelila?

Proces mého prvního holotropního dýchání mne přes opakování prožitku odmítnutí a jeho uzavření, zbavil této mé díry. Uzdravil jeden z mých dalších aspektů. Můj psychobatoh je od té doby lehčí a mé kroky životem ladnější a více tančivé. S každým odkrytým střípkem z vnitřních omezení si dovoluji a je mi dovoleno žít život lépe – svobodněji, pestřeji a plněji.

K dnešnímu dni jsem prošel holotropním dýchání 9x.  Jedná se o efektivní, velmi precizně vystavěnou metodu, která mi v momentální životní etapě pomáhá a posunuje mne, proto se jí tento rok budu nadále soustavně věnovat a po roce zkušeností vyhodnotím všechny její benefity pro můj život.

Věřím, že vám byl tento článek k užitku a přinesl odpovědi na některé vaše otázky.

Přeji vám život v lehkosti, ladnosti a tanci s metodami i bez nich.
Přeji vám šťastnou cestu.

Článek byl zveřejněn se souhlasem autora Jakuba Řezníčka, https://zivotvestesti.cz/holotropni-dychani-jako-cesta-k-uzdraveni-muj-osobni-pribeh/